Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 2022 byl nebývale těhotný v kategorii rockových desek s tu více, tu méně melancholickým podtónem, které fakt stojí za to. Každá z následujících nahrávek pak přichází ze zcela jiného světa. Od zasněného postpunku, před alternativního rock s výrazným ženským vokálem, kytarovou progresivní hudbu až po desky koketující lehce s melodickým hardcorem. Otevíráme další kapitolu seriálu mapujícího s odstupem zajímavé domácí desky předcházejícího roku.
Banda, jenž od roku 2016 zvedá zástavu emařského rocku, který tu a tam udělá několik nejistých krůčků k důraznější hardcoreové hranici, ale nikdy nejde dost daleko, abyste dostali nějaký agresivnější kopanec. V rámci mantinelů posthardcore naprosto skvělá a dostatečně intenzivní náladovka, která je silná i v melodičtějších polohách a nedopouští se faulů u čistých zpěvů. Po celou dobu zůstává v příjemně melancholické poloze a tam, kde tlačí více na pilu v rámci naléhavých recitací, nezachází za čáru teatrální afektovanosti.
https://brighterdayscz.bandcamp.com/album/walk
Druhé album COLD COLD NIGHTS jen potvrzuje, že tohle je talent, který je dobré trochu víc nasvítit. "Ten Years Later" není jen další příspěvek na oltáře lo-fi písničkářství i indierockových melancholických snílků. Tahle deska je spletitou pavučinou přístupů, emocí a nálad, co nejdou jen po povrchu. Velmi se mi líbí její barevnost. Každé zapojení žesťů nebo minimalistické, ambientně pojaté plochy, kdy napínáte uši, abyste zjistili, co se vlastně děje. Vtipný funfact. Deska nahrávaná na opravdu mnoha místech. Od Norska, přes Berlín, Zlatý Úly, až po Chicago.
https://coldcoldnights.bandcamp.com/album/ten-years-later
Zuzana je schopná na svůj hlas bez problému utáhnout absolutně cokoliv. I v rámci bohaté diskografie kapely instrumentálně méně výrazný materiál jako je tento. „Skylor“ je koncepční deska, která může v dnešní době působit trochu konzervativně, ale drží se přesně toho, co DYING PASSION skvěle umí. Tím jsou melancholické nálady opřené o barvu hlasu, stejně tak i jisté pěvecké linky a éterické kytarové i klávesové plochy, kterým se daří podtrhnout vesmírné téma desky. Po zvukové stránce dotažené, precizní a dospělé album, které se mi ani po roce od vydání neoposlouchalo.
https://dyingpassion.bandcamp.com/album/skylor
Rodinná tragédie propsaná do melancholické kytarovky, ze které odkapává smutek i žal. Osobní niterná hudební výpověď jednoho z nejtalentovanějších kytaristů na domácí prog metalové scéně. Předchozí dvě desky mohly působit v mnoha ohledech poněkud sterilně. Byla v nich cítit zřejmá inspirace v kapelách, jakými jsou PORCUPINE TREE. Novinka jde svojí vlastní cestou. Nejde o poctu hudebním vzorům. Je cítit, že hudba byla pro Martina Schustera terapií, je hlubší a zaobírá se více obsahem než formou. Díky tomu je mnohem civilnější, ale také emotivnější než jakákoliv jiná deska, kterou kdy napsal.
https://facetheday.bandcamp.com/album/echoes-of-the-childs-mind
Po dvou EPčkách první velká deska velmi slibných mladých hradečáků. Hudebně jde o feel-good party rock, který navazuje hlavně na éru pop-punkových boybandů a mainstreamové emařiny. Po drobcích melodického hardcore z minulosti už tu nezůstal ani ten pověstný stín. V Americe by se asi ztratili, protože kapel, hrajících podobnou hudbu na stejné úrovni, je celkem hromada. V rámci domácí scény je to ale úkaz, který tady nebyl od dob CLOU. "Melting Youth" je technicky po všech stránkách dotažená deska, která má rozhodně ambice a velmi solidní instrumentaci. K většímu úspěchu v rámci mainstreamového rocku jí chybí jen výraznější melodie a silnější refrény.
https://www.facebook.com/gladfortoday/
Někde na pomezí postpunku a indie rocku. Sice jen čtyři skladby a na kazetě, ale výrazně jasnější a jiskrnější zvuk než na albu "Second?-?Guessing". Hladivá náladovka plná zvonivých kytar a neonových synťáků, které tomu dodávají lehký retro feeling. V rámci domácí scény trochu opomíjená kapela, která stále zůstává neobjeveným pokladem. Není moc jiných kapel, které by produkovaly kytarovou hudbu podobného stylu ve stejné jakosti.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
